Historie

Hřebeč 1285–2025

V 11. století vznikla v katastru nynější Hřebče tvrz, pravděpodobně i se zázemím v podobě dědiny nebo hospodářského dvora. kdy tvrz s přilehlým okolím dostal vojvoda Tas od syna knížete Oldřicha, pozdějšího knížete Břetislava I. Podle pověsti měla tvrz Tasov ze tří stran hradební valové zdi a ve střední části vysoké zděné čtvercové stavení. Byla obklopena lesem a jen ze stráně vedla cesta, která sloužila k přístupu do tvrze a k vyhánění dobytka. Tvrz sama měla výhodnou polohu a bylo z ní vidět široko do kraje. Z tvrze údajně vedla také tajná podzemní chodba, která umožňovala v případě nebezpečí uniknout. Oblast patřila rodu pánů z Tasova do roku 1280, kdy zřejmě zdejší sídlo vyplenili vojáci markrabího Oty V. Braniborského. Páni z Tasova z území odešli, ale teprve paní Kateřina z Tasova v roce 1410 se definitivně písemně vzdala veškerých práv nad Tasovem a přilehlou oblastí. 

První písemná zmínka o vlastní obci Hřebeč pochází až z roku 1285, kdy nový vlastník, drobný polský šlechtic Vojslav Rebecki, založil západně od zničené tasovské tvrze v údolí Lidického potoka novou osadu s opevněným dvorcem. Ze jména Rebecki později vzniklo i jméno obce. Po zakladateli Vojslavovi Rebeckém následoval v držbě Hřebče jeho syn Vojslav II. Rebecki. Ten Hřebeč roku 1333 předal duchovnímu Martinovi, který se historicky jako první psal ze Hřebče. Martin byl ve službách biskupa Jana IV. z Dražic a Hřebeč mu zřejmě jen poskytovala hmotné zázemí. 

Roku 1349 statek obdržel buštěhradský farář a služebník pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic vladyka Bohuslav (Boheš) ze Hřebče. Tento Bohuslav byl připomínán ještě v roce 1381, kdy se dostal do majetkového sporu s králem Václavem IV. Po jeho smrti roku 1381 se stal držitelem Hřebče libochovický kněz Mikuláš, který zanedlouho zemřel a Hřebeč roku 1381 obdržel jako dědictví rytíř Ctibor ze Hřebče s manželkou Bětou. Ti svůj šlechtický venkovský dvůr rozšířili a přestavěli.

V rodině vladyků ze Hřebče se obec dlouho neudržela a v době předhusitské ji už vlastnil bohatý pražský patricij a kupec Petr Meziříčský. Ten byl velkým odpůrcem husitů, kteří mu přípražské majetky, mezi nimi i naší Hřebeč, roku 1420 vypálili. Hřebeč zůstala několik let pustá, až se roku 1429 dostala do rukou pánů z Chlumu – bratrům Jarošovi a Hynkovi, ani ti ale panství neudrželi.

Poté se rychle střídali další šlechtičtí majitelé, krátce dokonce i mocní páni ze Šternberka. Roku 1462 zde sídlil rytíř Jan Hřebečský z Krchleb či roku 1532 rytíř Oldřich Hřebečský z Pibru. Od něj získal obec zámožný rytíř Zdeněk Kladenský z Kladna a drobný rytířský statek Hřebeč připojil k velkému panství Kladno. Roku 1653 panství zdědil František Adam Eusebius. Po smrti Eusebia, posledního hraběte  rodu Žďárských, který zemřel svobodný, přešlo celé panství roku 1688 na pět Eusebiových sester a Hřebeč připadla Anně Kateřině, hraběnce z Magni. V majetku rodu se Hřebeč udržela až do roku 1702, kdy zchudlý dědic prodal panství Litovice s obcí Hřebeč za 130 000 zlatých rýnských Josefu říšskému hraběti z Vrbna a Bruntálu. Ten ho téhož roku výhodně prodal Karlu Jáchymovi říšskému hraběti z Bredy (1663–1740), jehož rod pocházel původně z Nizozemí a Braniborska.

Hrabě z Bredy se v zemědělsky výnosném kraji snažil vybudovat rozsáhlý velkostatek a již dříve koupil některé části někdejšího panství hrabat ze Žďáru. Statek Litovice připojil k nově budovanému velkostatku Tachlovice, u něhož Hřebeč zůstala právně až do zrušení poddanství v roce 1848. Hrabě z Bredy proslul svojí krutostí k poddaným (na druhou stranu byl ale schopným hospodářem). Na polích hřebečských sedláků, které zabavil, vytvořil nad obcí ve směru na Dolany panský dvůr Peklov. Ten prý dostal název, právě v upomínku na pekelnou vládu pana hraběte.

V roce 1732 se tak poddaným ve Hřebči i jejich sousedům v okolí velmi ulevilo, když Tachlovice koupila majitelka sousedního Buštěhradu – slavná velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská (1672–1741), choť posledního potomka z proslulé italské dynastie di Medici – velkovévody Giana Gastona (1671–1737). V roce 1741 její statky se Hřebčí zdědila její jediná žijící dcera vévodkyně Marie Anna Karolína Bavorská a následně dědictvím vládli do roku 1805 její potomci – bavorský panovnický rod Wittelsbachů.

Posledním bavorským majitelem Hřebče byl poslední bavorský kurfiřt a od roku 1806 první bavorský král Maxmilián I. Josef z Wittelsbachu (1756–1825).  Před nástupem na bavorský trůn postoupil roku 1805 své české statky Habsburkům. Tak se Hřebečtí stali osobním majetkem dynastie Habsbursko-Lotrinské. V roce 1847 se panství se Hřebčí stalo součástí soukromého jmění rakouského panovníka. Hřebečští tak podléhali přímo císaři a králi Ferdinandovi I. Dobrotivému (jako český král byl Ferdinandem V., 1793–1875), za jehož vlády bylo na panství v roce 1848 zrušeno poddanství.

Posledním soukromým majitelem tachlovického a buštěhradského velkostatku byl mezi lety 1916–1918 následník Františka Josefa I. – poslední rakouský císař a uherský král Karel I.

Rozvoj obce

Dokud si obec držela po rolnický charakter a hlavním zdrojem obživy bylo po staletí zemědělství, rostl počet obyvatel jen pomalu. To se ale změnilo, když začala na kladensku těžba uhlí. Mnoho hřebečských občanů se uplatnilo v hornictví, další v dělnických profesích v průmyslových podnicích blízkého Kladna. Na konci 19. století byly vybudovány první zpevněné silnice - roku 1875 byla postavena okresní silnice z Unhoště přes Netřeby, Hřebeč a Lidice do Buštěhradu; další silnice byla postavena až v roce 1897 směrem k Dříni a o dalších 17 let později okresní silnice k Hostouni - a obec se začala výrazněji rozrůstat a vzrůstal i počet obyvatel.

Největší nárůst ale přišel po roce 1990. Za posledních 30 let se počet obyvatel prakticky zdvojnásobil. Z pohledu 740 let trvání obce došlo k největším změnám tak jako všude jinde vlastně během doby úplně nedávné. Místa, která známe, služby, které využíváme, to všechno je otázka posledního století. Škola byla v obci otevřena až v roce 1929. Hřbitov v roce 1947. Knihovna funguje od roku 1952. Zdravotní středisko bylo otevřeno v roce 1959. Přestavba Kulturního domu a výstavba samoobsluhy na nám Draha proběhla v 80. letech. Hřebečská přehrada byla slavnostně napuštěna v roce 1976. Dům služeb byl dokončen v roce 1987 a pobočka pošty v něm je v provozu od listopadu 1987.

Řebeč a Hřebeč

Během staletí se jméno obce psalo různě. Nejčastěji se ale střídal název Řebeč a Hřebeč. Jméno obce vzniklo pravděpodobně počeštěním jména zakladatele osady, kterým byl Vojslav Rebecki. Původně se tedy obec jmenovala Řebeč a později Hřebeč. Brzy po založení dnešní obce se však objevuje její jméno i v podobě: Rebec, Rebeč, Řebec, Řebeč, Řebce nebo Hrziebecz.

Teprve v roce 1924 došlo k definitivní úpravě oficiálního názvu obce z Řebče na spisovnější (nebo snad kvůli snadnější výslovnosti) Hřebeč.

Pověstí o vzniku obce je hned několik a její jméno je v nich odvozeno od hřebce či hřebců. Podle jedné pověsti může za název obce velký a v širokém okolí proslulý hřebčín u zdejší tvrze Tasov. Protože byl hřebčín zdrojem obživy pro mnoho poddaných z okolí Tasova, rozhodli se k němu sestěhovat a nazvat svoji novou obec Hřebčí.

Podle druhé pověsti lovil ve zdejších lesích jeden z přemyslovských panovníků. Zabraný do lovu se příliš vzdálil od svých dvořanů a v tehdy hlubokých lesích zabloudil. Když už byl po mnoha hodinách unavený a viděl, že i jeho věrný kůň ztrácí poslední síly, uvázal hřebce ke stromu a sám se pěšky vydal hledat svoji družinu. Hledal marně, pak ho ale napadlo pomodlit se ke svatému Janu Křtiteli, kterému přislíbil, že pokud se zachrání, vystaví světci novou svatyni. Najednou zaslechl v dáli psí štěkot a zanedlouho ho doprovod nalezl. Jeho kůň se ale záchrany nedožil, a tak se kníže rozhodl, že na jeho počest v místech, kde zahynul, založí ves, kterou nazval Hřebčí. Tam, kde byl sám zachráněn, pak nechal vybudovat ves Újezdec s kostelíkem sv. Jana Křtitele. Ves v 15. století zanikla, ale kostelík v lesích u dnešní Dříně dodnes tuto událost připomíná.